Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DHG sú už niekoľko rokov v ťažko pozorovateľnom stave a vydanie nejakého nového materiálu sa vznášalo v množstve fluktuujúcich členov zostavy vo vákuu. Zmena v tomto stave nastala niekedy v trinástom roku milénia, kedy sa do zostavy vrátil Aldrahn. Obnovenie kreatívnej dvojice Aldrahn/Vicotnik a odohranie nejakých živých vystúpení sľubovalo dôstojného nástupcu kultového „666 International“, ktorý sa v „Supervillain Outcast“ nezrodil napriek jeho kvalitám.
A skutočne, to čo pripravili DHG v podobe „A Umbra Omega“ je materiál, ktorému sa len ťažko bude hľadať ekvivalent. Pre recenzentov predstavuje peklo pri pokuse o jeho slovný opis a hodnotenie. Hranica medzi genialitou a šialenstvom je tenká, avšak v tomto prípade sa ju Nórom podarilo úplne zmazať. Päť skladieb mimo intra s priemerom niekde okolo trinástich minút nemusí šokovať, no to čím je tento bohatý časopriestor vyplnený nemá v žánri extrémnej hudby celkom obdoby. Nepopieram, že mi niečo nemohlo uniknúť, ale pri niekoľko násobnom posluchu som nenašiel motív, ktorý by sa v rámci ktorejkoľvek skladby čo i len raz zopakoval.
Tento fakt, popiera akúkoľvek klasickú kompozičnú výstavbu monumentálnych skladieb a vytvára auru neuchopiteľnosti. V hudbe som zvyknutý na všelijaké extrémy, ale nie je snáď album po ktorého vypočutí by som zostal úplne vymletý s jedinou myšlienkou: „Čo do pekla bolo toto“? Tu a tam zachytíte nejaký melodický motív, aby vás vzápätí pomlel hyper rýchly blackmetal, akustické gitary, ambient, romantika, rockový náboj, saxofón, klavír, do toho pomätene vrieska Aldhran... Celé sa to veľmi rýchlo zvrháva v efektný abstraktný drogový „trip“ do inej dimenzie, kde platia úplne iné pravidlá. To vás úplne odrovná, či už v pozitívnom alebo negatívnom zmysle. Pritom DHG úplne rezignovali na industriálne zvuky a s elektronikou pracujú veľmi vkusne, pričom skôr vsádzajú na virtuózny klavír syntetizátor a chóry.
Album je napriek svojej chaotickej štruktúre atmosférický až elektrizujúci s vybrúseným zvukom a produkciou. Tento fakt dokonale demonštruje „Architect Of Darkness“, vytvárajúca týmito zbraňami dokonale mrazivú atmosféru. V mnohom tomu napomáha samotný Aldhran, ktorého nenapodobiteľnź vokál je ďaleko za hranicami počutého. Ten človek celý tým chaosom dýcha, pričom láme svoj hlas cez všetky možné i nemožné polohy v niekoľkých vrstvách. Bez neho by efekt albumu nebol ani zďaleka tak pôsobivý. Príkladom je impozantný záver „God Protocol Axiom“, s extatickým volaním zaujímavého textu:
Tomorrow we all bleed, we all fall.... And admire... We all approach, the unforgiving fire We believe.... That the ruler of the realm revealed Our warm adulation... In coming before his voice... ....To tremble....
Impozantný, inšpirujúci a plný kreativity sú pojmy, ktoré dokážem dobre stotožniť s novinkou DHG. Takto má vyzerať extrémna hudba tretieho tisícročia, takto má vyzerať renesancia extrémneho žánru. Kapela ukazuje nový pohľad na blackmetal, použitím prepracovaných a do veľkej miery melodických prostriedkov v chaotickej totálne premenlivej hudobnej štruktúre. Túto formu buď budete nenávidieť alebo milovať. Ja som nejaký čas osciloval medzi oboma týmito polohami, aby som sa ustálil na pozitívnej. V albume roka mám týmto pádom celkom jasno a som si istý, že sa hudbou „A Umbra Omega“ budem intoxikovať častejšie ako 666-tkou.
Aldrahn a Vicotnik sú DHG. Vytvorením "A Umbra Omega" mažú hranicu medzi genialitou a šialenstvom. Tento kompozične neuchopiteľný materiál v detailoch prepracovaný a v elementoch melodický posúva hranice extrémneho žánru o ďalší kus ďalej. Excelentné.
Hrdzavý kolotoč nálad, štýlov a výrazov. Nie som si istý, či toto volať progresom, posúvaním žánrov alebo avantgardou. Ale je to veľmi dobrý album.
6. dubna 2015
Shnoff
8,5 / 10
Chaos asi není to pravé slovo. Spíš slepenec. Kterýžto však pevně a konzistentně drží. Ještě na to potřebuju čas. Jestli se vyrovná 666-ce, nebo ji dokonce překoná, zatím pochybuju, ovšem čas ukáže.
5. dubna 2015
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Boovol
7 / 10
Asi tu budu za kverulanta... riffů zbytečně moc, většinou nijak zvlášť zajímavých, některé nové Aldrahnovy polohy mě tahají za uši a zásadně narušují poslech.. nakonec nejlépe zní ty blackové pasáže, ale kvůli tomu zas nemusím poslouchat Dodheimsgard.. I když průser to není, nic obzvláště originálního ale taky ne, 666 asi nadále zůstane jediné album, které si od nich ještě někdy s jistotou pustím
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.